/ Historie /

Já, bratr Oldřich z Čech

Já, bratr Oldřich z Čech

Historie

3. únor 2019

Severoitalské město Pordenone (latinsky Portus Naonis), odkud pocházel, patřilo do markrabství Furlánského s hlavním městem Videm (Udine). Odorikův život je spjat s expanzivní politikou českého krále Přemysla Otakara II., který vládl také v Rakousích, Štýrsku, Korutanech, Kraňsku a některých severoitalských lénech. V letech 1270-1276 byl rovněž pánem Pordenone. Odorikovým otcem se stal jeden z příslušníků české vojenské posádky (snad se jmenoval Matouš). Latinsky Odorikovo jméno znělo Odoricus Boemus de Portu Naonis, česky Odorik z Pordenone nebo Oldřich Čech z Portu Naonis.

Ve Furlánsku byl tehdy světským vládcem patriarcha sídlící v Aquileji. Po uzavření míru s Uhrami se velmocenské postavení českého krále ještě upevnilo. Český stát tehdy ovládal nejen některé alpské země, ale i Kraňsko. V Aquileji však místo patriarchy nebylo v té době obsazeno, a proto aquilejská

kapitula přenechala rozhodnutí stanovit budoucího patriarchu příštímu papeži a jmenovala zatím Přemysla Otakara II. generálním kapitánem země. V roce 1272 na rozkaz českého krále obsadil Oldřich z Drnholce hlavní město Furlánska Cividale. Přemyslova říše tak dosáhla zenitu své územní expanze a český panovník na několik let získal přístup k Jaderskému moři. Česká vojenská posádka byla v Pordenone od roku 1270 a město je považováno za Odorikovo rodiště. Jeho otec se zde usadil a již se do své vlasti nevrátil. Odorik se zde narodil pravděpodobně v roce 1286.

Odorik v patnácti letech vstoupil v Udine do řádu minoritů. Později odešel do Provence, kde žil jako poustevník a připravoval se na poslání misionáře. Posléze se zúčastnil jako společník irského misionáře bratra Jakuba misijní cesty do Turkestánu a do vlastního Mongolska. Na této cestě se tak snadno naučil cizím jazykům, že jej v roce 1314 papež pověřil, aby navázal nové styky s Persií a Čínou, která tehdy byla pod nadvládou Mongolů.

Odorik se nejprve vypravil k Černému moři, po něm se přeplavil do Trapzonu (Trapezuntu) a odtud s karavanou cestoval do Tabrízu v severní Persii. Pak putoval přes Bagdád do Basry a odtud lodí do Indie. Dále plul na Šrí Lanku, kterou nazývá Mobar. Pak přes Andamany doplul do království Lamori na severní Sumatře, pokračoval na Jávu a snad jako první Evropan překročil rovník. Navštívil Borneo, Annam (dnešní Vietnam) a pokračoval do jižní Číny, kde přistál v Kantonu. Nakonec doputoval přes Nanking do chánova sídla v Pekingu. Zdejším chánem a udržovatelem Džingischánova dědictví byl Jesun Tumor – buddhista, který byl příznivcem křesťanství a za něhož byl v Pekingu arcibiskup.

Ve městě zůstal Odorik tři roky. V roce 1328 pak nastoupil zpáteční cestu. Jako první Evropan prošel Tibetem a spatřil Lhasu. Dále pak přes Persii pokračoval do Sýrie. V roce 1330 se objevil v rodné Pordenone, kde s obtížemi vysvětloval, že je bratr ze zdejšího františkánského kláštera, který před mnoha lety odešel do světa.

Odtud se chtěl vydat do Avignonu k papeži Janu XXII., aby podal zprávu o své cestě. Vyčerpaný (udává se, že na svých cestách ušel přes 50 000 km) se však dostal jen do františkánského kláštera v Padově. Zde jeho vyprávěním příliš nevěřili a o nemocného muže se náležitě nestarali. Výjimkou byl páter Guillelmus de Solagna, který proseděl dlouhé dny u Odorikova lože a zapisoval, co mu nemocný řeholník diktoval. Když se Odorik trochu zotavil, vydal se do Pisy, aby vyhledal loď. Znovu ho však přemohla nemoc. Chtěl zemřít doma, proto se vypravil zpět a nakonec skončil v klášteře v Udine. Zde vyprávěl věci, kterým žádný evropský křesťan nechtěl uvěřit. Navštěvoval jej zde nejvyšší sudí Furlánska Conrado Bernardiggi Gastaldo. Náklonnost tohoto muže způsobila, že se okolí začalo zajímat o umírajícího řádového bratra.

Dne 14. ledna 1331 odpoledne za Odorikem znovu sudí přišel, zjistil však, že zemřel. Od místních minoritů se dozvěděl, že Odorik leží v prosté truhle v kůlně a ještě téhož dne bude pohřben. Sudí řeholníkům zakázal prostý pohřeb a prohlásil, že Odorik bude pochován až nazítří s asistencí církve i města a na náklady země furlánské. Zpráva o pohřbu se rozkřikla a okolo jeho rakve začalo docházet k zázrakům. Jeho otevřená rakev byla vystavena v klášterním chrámu, a když se jí dotkla sestra akvilejského patriarchy, došlo k uzdravení její po léta ochrnuté paže. Pak začaly k jeho rakvi proudit davy lidí, kteří si z ní odřezávali třísky jako relikvie, takže musela být ještě dvakrát obnovena.

V jeho vlasti jej proto hned po smrti považovali za světce. Blahořečen byl ale mnohem později - až 2. července 1755 a o svatořečení se prý jedná.

Slavný cestovatel spočinul nakonec v sarkofágu z drahého alabastru, bohatě zdobeném reliéfem, který znázorňuje aquilejského patriarchu Pagana della Torre a nejvyššího sudího Bernardiggiho, jak ukládají zemřelého do sarkofágu.

V roce 1931 při slavných oslavách 600. výročí úmrtí byla v kostele Panny Marie Karmelské (Beata Vergine del Carmine na Via Aquileia v Udine vybudována kaple s nádhernou tumbou, na níž je Oldřichovo latinské jméno Odoric. I po dalších více jak 80 letech se v cizině stále mluví a píše jen o Odoricovi, kterého Italové mají samozřejmě za Itala, a ostatním je to jedno.

Oldřichův cestopis (Popis východních krajů v sepsání bratra Oldřicha, Čecha, z Pordenone) byl pravděpodobně prvním rukopisem středověké Evropy, který obsahuje poznatek o kulatosti Země. Ve svém cestopise Oldřich osvědčuje nejen to, že byl vzdělaným knězem, ale i svou schopnost střídmě a kriticky popisovat svět kolem sebe. Na rozdíl od Marka Pola a o plagiátorovi Mandevillovi ani nemluvě. O nich se však na našich školách učí, o Oldřichovi z Furlánska však ne. Český překlad jeho cestopisu vyšel až v roce 1962, přestože autor se vždy hlásil ke svému českému původu, o čemž svědčí i závěr jeho spisu: „Já, bratr Oldřich, Čech, z Furlánska, provincie svatého Antonína, z jistého města zvaného Portus Naonis čili Pordenone, řádu Menších bratří, svědčím a svědectví vydávám…

-erjé-