/ Cestování /

Šporkovi opuštění andělé u Lysé nad Labem

Šporkovi opuštění andělé u Lysé nad Labem

Cestování

9. listopad 2016

V české krajině stále ještě můžete ve volné krajině nalézt mnoho soch, osaměle stojících, omšelých sluncem, deštěm a staletími. Tak třeba andělé, kteří hlídají pěšinu od Čelákovic k Lysé nad Labem. Dva mistrovsky tvarovaní andělé. Jeden drží lebku ověnčenou květy, druhý lebku zdobenou trnovou korunou. První se lehce usmívá, druhý má v tváři smutek. Anděl blažené smrti a anděl smrti žalostné...                         

V těchto andělech není nic z jednoduchosti díla lidových sochařů, jejich barokní pohyb, zakletý do pískovce, je vzrušivě klidný i košatý v detailech, svědčící, že je dělala ruka mistra.

Dlouho se o nich tradovalo, že jsou dílem Matyáše Bernarda Brauna. Totéž se soudilo o reliéfu v kapličce, kterou andělé hlídají a v níž nástěnný výjev zobrazuje zavraždění svatého Václava. "Podezření" na Brauna mělo svou logiku, na přelomu 17. a 18. století patřilo panství Lysá nad Labem hraběti Františku Antonínu Šporkovi, který jednoho z nejvýznamnějších sochařů středoevropského baroka do Čech přivedl a dlouho zaměstnával. Generální oprava kapličky ve 40. letech minulého století ovšem tohle tajemství rozřešila jinak: pod starými nátěry se našel štítek, na kterém byl zapsán letopočet 1692. Braunovi tehdy bylo pouhých dvanáct let a žil kdesi daleko odsud v Tyrolích.

Mýtus tedy padl, ale barokní andělé i kaplička stojí dál. Opuštění při staré cestě, zády k lesu a čelem k železničním kolejím, zdánlivě bez jakékoli souvislosti s okolím. O jejich autorovi se nic neví, jen se dá tušit, že měl dobrou školu. A už jen ze starých záznamů a kreseb se dá vyčíst, čeho jsou pozůstatkem...

Baroko bylo zvláštním časem, plným hluboké víry. Málokterá éra naplnila krajinu takovým množstvím sakrálních staveb a stavbiček, snad žádná jiná v ní tolik nehledala duchovní náladu. A hrabě František Antonín Špork, neúnavný stavitel, patřil v tomto k dětem své doby. Původem byl z rodiny poddanského sedláka (šlechtický titul si vysloužil za třicetileté války), ale dostalo se mu dobrého vzdělání a k němu zdědil mimo jiné i Lysou nad Labem.

Tehdy na přelomu 17. a 18. století se v Čechách naplno rozhořela móda stavět v přírodě poustevny čili eremitáže, přesněji řečeno místa určená k meditaci, relaxaci, odpočinku. Zakládali je majitelé panství, ale obvykle v nich skutečně sídlili poustevníci, kteří se o ně starali a jaksi udržovali jejich duchovní poslání. Romantice pousteven podlehl i hrabě Špork a pár jich na svých majetcích postavil. Jednu z nich právě při staré císařské silnici mezi Lysou a Čelákovicemi. Podle legendy tak chtěl uctít místo, kde šťastnou náhodou včas našel svoji zraněnou dceru.

Poustevnu vlastně zamýšlel jako velkorysý projekt. Nejdříve (v roce 1692) byla dokončena zmíněná kaplička s reliéfem Zavraždění sv. Václava. Patrně v prvním desetiletí 18. století se před ní objevily sochy anděla blažené smrti a anděla žalostné smrti.

Po pravé i levé straně kapličky vyrostlo po dvou domcích pro poustevníky. Za kaplí jim dal založit zahradu, o kterou se starali. A nejen o ni. Proti kapli, za cestou směrem k Labi, se rozkládala další zahrada. Vstupovalo se do ní průchodem přes stavení, které sice na starých rytinách připomíná kostelík, ale ve skutečnosti bylo letohrádkem s bytem pro duchovního.

Kousek odtud směrem k Lysé pak ležela další zahrada, plná ovocných stromů, květin a léčivých bylin. Do ní vchod vedl skrze věžovitou stavbu, kterou staré záznamy označují jako vodní mlýn. Zřejmě naháněl vodu do fontán a vodotrysků zdobících zahradu.

Sečteno - musela to tu být za hraběte Šporka idylka. Barvy a vůně květin sázených po barokním způsobu do geometrických obrazců, rafinované siluety staveb i plastik, zurčení vodotrysků, šumění lesa v zádech a křik vodních ptáků od Labe...

Co z toho zbylo? Téměř nic. Panství se po otcově smrti v roce 1738 ujala Šporkova mladší dcera Anna Kateřina, provdaná za jeho adoptivního syna Františka Karla Rudolfa ze Sweertsu a Šporku. Se souhlasem církve poustevnu sv. Václava přenesla do Lysé nad Labem a areál půvabných zahrad začala zpátky pohlcovat příroda. Po dvou a půl století po něm prakticky není stopy. Až na malou výjimku: jednu kapli a dvě sochy.

Stojí tu jako připomínka - ale čeho? Marnosti lidského počínání? Běhu času? Pro poutníka, který si to tudy šine od Labe do Lysé, jsou vlastně příjemným setkáním. Když hrabě Špork hledal pro svou poustevnu místo, kde se dá posedět i postát v příjemném usebrání (krásné slovo), měl patrně šťastnou ruku. Jen to pak dál už nějak nevyšlo.

-erjé-